Řeč těla - pozor na mýty a omyly
Řeč těla je téma, které zaujme každého, i ty, kteří mají výhrady, nevěří, že tahle neverbální komunikace je důležitá a efektivní, a označují ji pouze za jakousi pseudovědu. Tento negativní přístup je často způsoben především kvůli mýtům, ke kterým přišli do styku v komunikaci s jinými lidmi nebo o kterých se dozvěděli např. na některém z výukových sezení.
Pokud chceme proniknout hlouběji do této problematiky, je důležité tyto mýty znát. Proto zde uvádíme seznam těch nejpopulárnějších chybných pojetí řeči těla.
Mýtus č. 1 : Předstírání
Lež je součástí lidského životního stylu. Lidé fascinuje každý způsob, který jim umožňuje stát se někým jiným, kdykoliv chtějí. Zdali je to morálně správné či špatné, je už jiný problém. Pro nás je důležité se zamyslet, zda je možné předstírat i řeč těla a zda je to k něčemu užitečné.
V této souvislosti máme k dispozici dva myšlenkové směry. Jeden, který věří, že předstírání neverbálních signálů je nemožné a je to mýtus, jelikož mnoho těchto signálů a výrazů v obličeji je prováděno zcela podvědomě. Během prožívání emoce projevujeme tolik signálů, že je nemožné je všechny předstírat. A právě čím více se o to snažíme, tím více jsou tyto neverbální signály nepřirozené a je snazší pro druhého člověka si toho všimnout a poznat, že pouze předstíráme.
Druhý směr myšlenek, ke kterému se hlásí především fanoušci NLP (Neurolingvistické programování), tvrdí, že předstíráním kritických signálů můžete vylepšit vaše šance k navázání vztahu s ostatními a docílit, aby se s vámi cítili příjemněji. Obzvlášť zdůrazňuje techniky jako zrcadlení nebo čtení pohybu očí. Někteří uživatelé dokonce tvrdí, že to u nich opravdu funguje.
Ať už mají pravdu nebo ne, neuškodí si tyto techniky vyzkoušet. Podstatou řeči těla je totiž zlepšit celkovou kvalitu komunikace a umožnit nám dosáhnout, čeho chceme. Ačkoliv to může znít sobecky, je to tak a nemá smysl to popírat. Jakmile zjistíte, že vám určitá technika vyhovuje, používejte ji. Pokud totiž umíte použít určitý neverbální signál nebo efektivní oční kontakt, který vám pokaždé přinese výsledek, můžete z toho vytěžit maximum. Za zhlédnutí rozhodně stojí ŘEČ TĚLA ZÁMĚRŮ, kde najdete více detailů o NLP, o pohybu očí při narážkách a o tom, jak odhalit lháře.
Přestože se najdou tací, kteří si myslí, že předstírání řeči těla je neautentické, je špatné o tom takto uvažovat. Představte si třeba, že si připravujete prezentaci - musíte se rozhodnout, jak budete vystupovat a sdělovat informace, a jelikož víme, že komunikace je vedena jak verbálně, tak i neverbálně, je potřeba si naplánovat a procvičit oba tyto způsoby. Přípravou „co řeknete" neuděláte vaši prezentaci neautentickou a to samé platí i pro neverbální signály ve správný čas. Jediný problém je v tom „jak to uděláte". Pokud řeknete větu špatně, dostanete špatný výsledek, stejně jako když ukážete špatné gesto nebo výraz v obličeji ve špatnou chvíli, čímž taktéž ztratíte vaše publikum.
Odpověď tedy leží v procvičování dovednosti, dokud nebudeme umět mít přesvědčivý přednes.
Mýtus č. 2 - Řeč těla jako nástroj k odhalení lži
V průběhu let se objevovaly názory, že určité neverbální signály jsou zároveň indikátory k tomu poznat, že osoba lže. Tento trend zintenzivnil zejména v 70. letech, kdy tzv. experti na řeč těla prohlásili, že díky těmto signálům se jim skutečně podařilo odhalit prolhané jedince a doufali, že by tyto metody mohly být použity dokonce i v kriminálních vyšetřováních. Mezi tato gesta a neverbální signály patří dobře známé:
- Sahání si na nos
- Zakrývání úst
- Zavírání očí
- Mluvení vysokým hlasem
- Tahání za ucho
- Škrábání na krku
Proto se roku 1985 pár vědců, včetně Paula Ekmana, rozhodlo vědecky analyzovat tyto názory a zhodnotit, zda se nejedná pouze o mýtus. Jejich výzkum došel k závěru, že velká většina lidí tyto signály používá zcela náhodně, a proto je velice obtížné určit, zda právě lžou nebo mluví pravdu. Z toho vyplývá, že je zde pouze 50% šance to uhodnout.
Vědci dále objevili, že tyto signály nejsou přímé indikátory lži. Vyšlo najevo, že jsou spíše ukazatelem stresu, což nutně neznamená, že osoba lže.
Jak to tedy vypadá při kriminálním vyšetřování? V situacích, kdy je někdo obviněný ze zločinu, je už tak vystresovaný touto skutečností, že je zcela logické, že ať už je vinný nebo ne, projevuje tyto stresové neverbální signály. Z toho důvodu by se v žádném případě neměly považovat za indikátory lži, neboť existuje také spousta výzkumů, že lidé, ač byli nevinní, se pod tíhou stresu raději ke zločinu přiznali, jen aby už měli „pokoj".
Proto si zapamatujme, že odhalování signálů řeči těla je jen startovní bod v odhalení lži. Ale je to pouze vodítko, ne důkaz. Pokud tedy chcete lépe poznat tyto neverbální signály, jděte na Řeč těla - lži.
Mýtus č. 3 - Řeč těla je specifická pro každou kulturu
K prozkoumání tohoto mýtu se Paul Ekman vydal na průkopnický výzkum. Ukazoval fotografie základních emocí, jako jsou radost, strach, zloba, smutek, překvapení a znechucení, lidem z 21 kultur na světě. Výsledek ukázal, že většina lidí z celého světa rozeznala tyto emoce - a to dokonce i zcela izolovaný kmen, žijící s prastarými tradicemi a nástroji v South Fore v Nové Guinei, jehož členové dokázali emoce rozeznat s výjimkou dvou - strachu a překvapení, které nedokázali rozlišit. Ekman je tedy požádal, aby tyto emoce ukázali a následně je vyfotografoval. Fotografie ukázal Američanům a ti úspěšně uvedli, jaké emoce představují. Jinými slovy, tyto základní výrazy jsou zcela univerzální.
Univerzální řeč těla : úsměv je rozpoznán kdekoliv jako úsměv
Nicméně ne všechny signály řeči těla jsou univerzální. Některé naše zvyky a chování jsou důsledkem kulturních podmínek, ve kterých jsme vyrůstali, a proto mohou být tato gesta v různých kulturách odlišná. Je tedy důležité tato gesta znát, jinak bychom mohli udělat velikou chybu vedoucí potenciálně k diskriminaci nebo urážlivému jednání a pohoršení, ačkoliv by k tomu nebyl důvod.
Ukažme si příklad: Vyhýbání se očnímu kontaktu je obvykle chápáno jako znamení, že někdo lže. Ale zvažme, že lidé z Latinské Ameriky nebo z Afriky, jsou od dětství vedeni k tomu, nedívat se autoritám do očí, když jsou káráni. Teď si představme, co se stane, když policejní důstojník ze států západního světa kritizuje osobu s takovým kulturním pozadím. Kritizovaná osoba se nebude koukat „autoritě" do očí, jelikož je takto naučena od dětství. Na rozdíl od toho, policejní důstojník nabude dojmu, že jeho kritika je oprávněná, neboť se mu káraná osoba nedívá do očí.
Pro ještě více kulturních rozdílů se podívejte na článek Řeč těla napříč rozdílnými kulturami.
Mýtus č. 4 - Ruce za zády představují moc
Dlouhou dobu instruktoři v oblasti řeči těla tvrdili, že držení rukou za zády je známkou moci. Je to podobné postoji Prince Charlese, avšak naneštěstí osvojení tohoto postoje neznamená, že jste zdědili nějakou moc.
Výzkumy ukázaly, že většina lidí tento postoj takto nechápe, naopak jim v této souvislosti připadá nedůvěryhodný. Z toho plyne, že dávání rukou za záda, abychom ukázali svoji moc, je mýtus. Obecně, když jsou ruce schovány ze zorného pole, k vám začnou být lidé naopak nedůvěřiví, protože nevidí, co s nimi za zády děláte nebo co držíte.
To je také důvod, proč je ukazování dlaní vašich rukou skvělá cesta k navazování vztahů - prakticky tím dáváte najevo, že nemáte co skrývat.
Mýtus č. 5 - Zkřížené ruce vždy znamenají, že je osoba defenzivní
Není to pravda! Toto prohlášení je ve své podstatě další populární mýtus. Žádný neverbální signál by totiž neměl být chápán jednotlivě, vytrhován z kontextu bez ohledu na prostředí, v jakém se osoba nachází. Neverbální signály je třeba číst jako celek, vkládat je do kontextu.
Osoba sedící na židli bez opěrek v chladné místnosti nejspíš překříží svoje ruce kvůli chladu, než že by k druhému byla defenzivní. A podobně i všechny další neverbální signály by měly být interpretovány s ohledem jednoho na druhý a taktéž v souvislosti se signály verbálními.
V Čtení řeči těla uvidíte:
Raději, než popisovat významy jednotlivých gest, si ukážeme, jak funguje neverbální komunikace jako celek. Gesta jsou představovány jako kolekce signálů pro určitou emoci nebo chování. Díky tomu můžeme snadno vidět, které signály hledat, abychom zjistili, co si osoba právě myslí nebo cítí...