Pozdrav

Pozdrav je nejjednodušší, nejelementárnější společenský kontakt, nejzákladnější projev zdvořilosti. Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Ale i pro tento zdánlivě tak prostý projev existuje mnoho pravidel.

Je takové pěkně rčení: nejdůležitější u dětí je, aby uměly pozdravit a říci děkuji. Je v tom hodně pravdy. Když potkáváme děti a mládež v domě ve městech, kde je anonymita vysoká, všimneme si, že nezdraví, koho neznají, a často ani toho, koho znají: jsou nevychovaní.

Nepozdravit je v chování hrubým přestupkem. V domě, ve kterém bydlíme a nejsme si jisti, že bezpečně známe všechny nájemníky, zdravíme každého. Když to platí pro dospělého, tím spíše to platí pro mládež a děti. Jestliže tuto povinnost děti a mládež nedodržují (menším dětem ji odpouštíme, každé dítě není stejně chápavé), je jisté, že k tomu nejsou vedeni. Každý se potom může domnívat, že nejsou rodiči dostatečně vychovávání nebo že rodiče sami nahlížejí na slušné chování s nezájmem a nebo že pravidla slušného chování neznají. Ani jedno jim čest nedělá.

Zásadou je, že pozdravem nešetříme a že se při pozdravu díváme protějšku do očí. Platí pravidlo, že mladší zdraví staršího a muž ženu, přičemž druhé pravidlo má přednost s určitými odchylkami, o kterých se dozvíte níže.

Pozdrav je důležitý ve vztahu mezi lidmi, tak důležitý, že ovlivňuje úplně základní vztahy. Pevnou zásadou také je: Pozdravit je zdvořilostí, ale odpovědět povinností.

Zdravíme-li, neukláníme se tělem, působí to vtíravě, a uděláme úklon hlavou (i při smeknutí klobouku). Zdravíme-li skupinu osob, pozdrav poněkud zvýrazníme a prodloužíme.

Jestliže se zastavíme s někým na ulici, nejdříve pozdravíme a pak hovoříme. Také, chceme-li se někoho na ulici zeptat (na cestu apod.), je nezdvořilé klást hned otázku, i kdyby začínala zdvořilými slovy "s prominutím", "prosím vás", neboť jako první máme pozdravit: to je nejzdvořilejší způsob, jak upoutat pozornost. Na ulici zdravíme všechny známé, i ty, se kterými jsme se dříve setkali jen náhodně, ale byli nám představeni.

Zdravíme-li přítele nebo nám dobře známou ženu, je pozdrav založen na upřímnosti a přátelskosti a přibude k němu pohyb ruky a úsměv. Při pozdravu dámy méně nám známé projevuje se především úcta a stejně tak vůči podstatně starší osobě, která nám není příliš blízká: pozdrav bude vážnější, úklon zřetelnější a pohled zdrženlivější.

Jdeme-li po ulici se svým známým a on někoho pozdraví, připojíme též svůj pozdrav a nikoliv nevšímavým způsobem. Otáčet se ale za pozdraveným a vyptávat se, o koho jde, je neslušné. Jestliže nám to chce známý sdělit, řekne nám to sám.

Pozdrav neopakujeme, jestliže nás ten, kterého jsme před chvílí, již zdravili, opět míjí. Potkáme-li ho po delší době, v rozmezí na příklad odpoledne, pozdravíme ho způsobem jednodušším, kývnutím hlavy, úsměvem.

Zdravíme jen, jestliže víme, že jsme viděni. Pochybujeme-li o tom, raději pozdravíme. Nevadí nám, když jsme se nedočkali odpovědi, protože předpokládáme, že jsme nebyli viděni.

Potkáme-li na ulici známého, který není sám, nezastavujeme se s ním, když jsme jej pozdravili: můžeme to učinit, jsme-li k tomu vyzvání. Jestliže se s námi zastaví starší osoba nebo jsme mužem a zastaví se s námi žena, přestaneme s činností, kterou právě děláme (včetně kouření, cigaretu však uhasíme jen tehdy, když se setkání prodlouží). Stává se také, že potkáme někoho, o kom se domníváme, že ho známe, ale nejsme si jisti. V takovém případě, otálí-li s pozdravem ten, který by měl pozdravit jako první, nezazlívá mu ten druhý jeho výpadek paměti a dá mu mírným pokývnutím hlavy znamení, že se znají. Ten pak jistě pozdraví a vše je v pořádku.

Pozdrav se uskutečňuje buď mlčky nebo je provázen slovy. Platí, že čím je nám osoba bližší, tím spíše přidáme slova a jejich vřelost. Není ale slušné zdravit beze slov, působilo-li by to odměřeně nebo jako plnění neradostné povinnosti. Je vhodné také pozdrav zdůraznit, chceme-li projevit svoji zřetelnější náklonnost, slovy "přeji vám hezký den" a podobně, zvláště při loučení. Při loučení též přidáváme slova "těšilo mne" nebo "rád(a) vás zase uvidím". Výběr slov k pozdravu je přizpůsoben osobě, kterou zdravíme a stejně tak i výraz tváře (uctivý nebo přátelský). Nejčastěji říkáme "dobrý den, ráno, jitro, večer", "nazdar" nebo mezi přáteli a blízkými též "ahoj" (což je pozdrav, který byl dříve považován za příliš pouliční, ale hojně se rozšířil). Není nezdvořilé u blízkých osob říci i "čao", což se rozšířilo z Itálie nebo jiný kamarádský pozdrav.

Je nevhodné pozdrav volat na dálku, neboť dbáme toho, aby byl vysloven tak, že jej slyší především zdravená osoba. Na druhé straně můžeme slov použít k tomu, abychom na svůj pozdrav zdravenou osobu upozornili. Není slušné zdravit kamaráda, který jde se ženou, jež není naší kamarádkou, kamarádským pozdravem, protože pozdrav patří oběma. Je ale možné pozdravit každého zvlášť.

Pokud jde o děti, vypadá dobře, když ve svém okolí zdraví všechny dospělé osoby, objevují-li se jen občas a v malém množství. Nejbližším okolím se myslí část obce nebo nejbližší okolí u vchodu do domu. Dítě, které pozdraví cizího, vypadá mile: učí se základům slušnosti, umí zdravit a přijímat za pozdrav odpověď.

Blízcí sousedé na pozdrav nečekají: zdraví jako první ten, kdo k tomu má rychlejší příležitost. Jestliže v domě, kde bydlíme, zdravíme někoho, koho neznáme, vůbec nevadí, že případně v domě nebydlí. Protože by bylo větší chybou nepozdravit toho, kdo v domě bydlí a my to jen nevíme: vždyť je naším sousedem.

Vejdeme-li do místnosti, vždy zdravíme nahlas, ne jen kývnutím hlavy. Ve veřejné místnosti pozdravíme i cizí osoby, se kterými hodláme pobýt, nebo osoby, s kterými možná navážeme konverzaci, např. několik lidí u baru, kteří nás vidí. Odcházíme-li z veřejné místnosti, pozdravíme ty, s kterými jsme měli kontakt, a osobu, která společnost nějak reprezentuje. Odpovídáme na pozdrav, jestliže nás zdraví číšník, což znamená, že zdravíme jeho prostřednictvím všechny hosty. Pozdravíme v kanceláři, kam jsme přišli něco vyřizovat. Někdy musíme rozhodnout o pozdravu podle situace. Nebudeme zdravit například, vejdeme-li do banky, kde je řada přepážek a úředníků a před nimi lidé, s kterými do kontaktu nepřijdeme, ale pozdravíme na malé poště, kde je jeden úředník a u přepážky několik osob.

Jako místnost posuzujeme i jiný ohraničený prostor určený pro lidi, na příklad kupé ve vlaku. Je slušné pozdravit, když vejdeme do kupé a odcházíme z něj. V případě, že jsou ve vlaku jen boxy v jinak otevřeném prostoru, nemusíme zdravit cestující v boxu, kam se chceme posadit, jen se ptáme, zda je tam volno. Ale sedíme-li pak s nimi, tedy navázali jsme kontakt, pozdravíme, jestliže box natrvalo opouštíme. Je trapné, přistoupí-li někdo a sedne si a pak po nějaké době odejde bez jakéhokoliv projevu slušnosti. Působí to neotesaně.

Jestliže jsme v náhodné společnosti, kde jsme se postupně bavili s více lidmi delší dobu (ne jen za účelem výměny několika informací) a odcházíme, což platí i ve veřejné místnosti, rozloučíme se, alespoň posuňkem, s každým, jestliže je nemůžeme pozdravit najednou tak, aby náš pozdrav určitě viděli. Je to projevem potěšení z jejich společnosti, jinak by to vypadalo, že jsme je jen využili pro svojí zábavu.

Zvláštní případ zdravení jen, potkáme-li ve volné přírodě nebo na vesnici neznámou osobu nebo osoby. Není povinností pozdravit, ale je to zdrořilé, jestliže je zřejmé, že tyto osoby jsou tam domácí, protože pozdravem symbolicky vyjadřujeme úctu k místnímu obyvatelstvu. Ale zdravíme jen tehdy, jsou-li tyto osoby v celém okolí samy. Máme-li klobouk, nesmekáme a zdravíme jen slovy a kývnutím hlavou. Též je slušné pozdravit osobu, která třeba i za plotem pracuje a vidí nás a je v celém okolí sama, jdeme-li krajinou nebo obcí, kde je tato osoba domácí. Je-li nás víc, nezdraví všichni, ale jen ten, který je společensky nejvýše nebo nejstarší, a vždy zdraví jen muž, ženy nikoliv. Žena nebo dívka zdraví ale tehdy, jestliže ve skupině není muž a zdravena je starší žena. Zdravení místních lidí nemá pravidel, na tomto místě jsme je jen naznačili: vždy se rozhodujeme podle situace. Účelem je totiž projevit úctu nikoliv konkrétní osobě, ale prostředí, ve kterém žije (obec, kraj, polesí, farnost). Lze to přirovnat ke zdravení na faráře v kostele, kterého, blíží-li se k nám, pozdravíme ne proto, že jej chceme poznat (ani nás přece nepozval), nýbrž abychom jeho prostřednictvím pozdravili tamější církevní obec.

Řekli jsme, že mladší zdraví osobu starší a muž ženu, ale jsou výjimky a ty musíme posoudit taktem. Některé uvedeme:
Podřízený má za povinnost pozdravit svého nadřízeného. Stane se však, že podřízený je osobou o hodně starší nebo podřízená je ženou v určitém postavení a to je případ, kdy je taktnější (nikoliv povinné), pozdraví-li nadřízený podřízeného. V případě ženy se rozhoduje hlavně podle jejího služebního zařazení. Mladé ženy zdraví ale nadřízeného jako první vždy a bez ohledu na jeho věk. Ani ženu vyššího věku však nezdraví nadřízený jako první, jestliže je zařazena od něj na vzdáleně podřízeném místě (např. sjednaná uklízečka). Zásadou je, že služný nadřízený na pozdrav nečeká. Podnik není veřejné prostranství, vztahy jsou zde užší a je proto třeba v různých situacích do volby způsobu zdravení vložit hodně taktu. Učitelka, byť vyššího věku, nebude čekat na pozdrav od svého ředitele školy, ale studentka, i kdyby třicetiletá, nebude ostentativně čekat na pozdrav od asistenta stejně starého. Také všeobecně platí, že dívky a velmi mladé ženy zdraví velmi staré muže jako první.

 

tisk Tisk stáhnout jako pdf Stáhnout v PDF

FaceBook diskuse