Antonín a Tobiáš
Svátek mají Antonín a Tobiáš.Dnes panuje ve všech kalendářích vzácná shoda. Jak občanský, tak český i světový církevní slaví dnes Antonína. Jméno jsme si vysvětlili již předchozího dne.
Dnes si připomínáme Antonína z Padovy. Patřil k vynikajícím osobnostem katolické církve a už za jedenáct měsíců po své smrti - byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách - byl přijat mezi světce. Učinil tak papež Řehoř IX. O sedm století později jej papež Pius XII. přijal mezi církevní učitele (16. ledna roku 1946).
Antonín, jehož křestní jméno znělo Fernandez, přišel na svět v roce 1195 v rodině bohatého šlechtice v Lisabonu (Portugalsko). Po vynikajícím náboženském vzdělání vstoupil roku 1212 k augustiniánským kanovníkům v portugalské Coimbře a přijal zde i kněžské svěcení. Za krátký čas byl svědkem smutného pohřbu zavražděných misionářů, kteří zahynuli při šíření evangelia v Maroku. Hluboce dojat tímto zážitkem vstoupil do františkánského řádu, roku 1220 vstoupil do kláštera menších bratří sv. Antonína v Coimbře a přijal jméno Antonín. Zanedlouho se jeho odhodlaná noha dotýká marockého pobřeží. Tam však hned onemocněl a musel se vrátit do vlasti. Bouře přihnala loď na Sicílii. Antonín se po uzdravení odebral do Assisi, kde se seznámil se zakladatelem řádu Františkem. Ten mu doporučil, aby se dále vzdělával. Zvolna se začíná projevovat Antonínovo řečnické nadání, celá Itálie za chvíli pozná, jak skvělý a nadšený kazatel kráčí od města k městu. Všude na něho budou čekat nadšené davy posluchačů, přijde jich i 30 tisíc... V letech 1222-24 působil Antonín v kraji kolem Rinrni a Milána, dva následující roky kázal v jižní Francii, v roce 1227 se vrátil do Itálie a usadil se v Padově. Antonínovy úspěchy neušly Františku z Assisi, který jej jmenoval prvním učitelem teologie pro minority a mistrem františkánů. V té době je však nadšený kazatel zcela vyčerpán, musí se uchýlit na statek blízko Padovy (1231). Nechává si postavit zvláštní přístřešek v koruně velikého stromu, chce v něm čerpat sílu k další práci, avšak 13. června téhož roku umírá.
V roce 1263 přenesli řádoví bratři Antonínovy ostatky do zvláštní baziliky, kterou vybudovali pouze pro něho. U jeho hrobu se začaly brzy dít zázraky. Antonínův kult se začal z Padovy šířit po celé Itálii a od 16. století je uznáván v celé církvi. Dnes je Antonín patronem Padovy, Lisabonu, Paderbornu a Hildesheimu, ale také lidí milujících, manželství, žen a dětí, chudých, cestujících, pekařů a rolníků. Lidé na celém světě se k němu modlí, když hledají ztracené věci a vidí v něm pomocníka v každé nouzi.
Dalším světcem je Tobiáš. Jedná se o hebrejské jméno s významem „mým majetkem je Bůh".
Toto jm éno nosil zbožný Žid Tobiáš, který poctivě dodržoval všechna přikázání, i když se ocitl se svou rodinou a celým národem v zajetí. V tom je také smysl jeho příběhu - ani v cizině a nepřízni nepřestat plnit předpisy svého zákona. Vypravování samo se zachovalo v mnoha verzích. U nás bylo jméno Tobiáš velice oblíbeno, mnohdy neslo podobu Dobeš.
Na ším známým nositelem tohoto jména byl Tobiáš z Bechyně. Do vysokého úřadu jej zvolili 15. listopadu 1278 po smrti Jana III. z Dražíc, stvrzen byl 5. ledna 1279 biskupem olomouckým Brunem, kterému k tomuto účelu udělil plnou moc arcibiskup mohučský. Tobiáš nastoupil na biskupský stolec za velice nešťastných poměrů. Po tragickém pádu Přemysla II. Otakara spravoval zemi hrabivý Otto Braniborský, s nímž byl pražský biskup od počátku ve velmi napjatých vztazích. Tobiáš stál na straně šlechty Ottovi nepřátelské, z titulu své funkce proti němu mnohokrát vystoupil. Řídil společně s Hynkem z Dube sjezd šlechty, který se sešel v Praze 19. srpna 1279, kde se ukázalo, že většina šlechty je stavem věcí v království silně znepokojena. Za to se mu dostalo od Ottova zástupce v Čechách biskupa braniborského Gebharda mnoha příkoří. Dokonce i jeho zámek v Roudnici a biskupský dům na Malé Straně v Praze byly obsazeny Branibory. Nakonec musel Otto přece jenom povolit a při se vzbouřeným panstvem urovnat. K dohodě přistoupily obě strany na vánočním sněmu v Praze (1281). Dá se bez nadsázky říci, že vynikající podíl najednáních měl zvláště Tobiáš z Bechyně. Jeho přičiněním došlo k dohodě, podle které všichni v zemi neusedli Němci, což se samozřejmě vztahovalo hlavně na posádky braniborské, měli opustit zemi. Málokterá naše pookupační smlouva dopadla pro nás lépe. Tobiáš byl navíc ustanoven zástupcem Ottovým a ihned zahájil jednání o návrat Václava II. ze zajetí a konečně také vyřídil nároky braniborského uchvatitele, které ještě v zemi měl.
Bohu žel ani s Václavovým návratem do vlasti (1283) nenastal tolik žádaný klid. Z vůdčí pozice u krále vyšachoval velmi brzy Tobiáše další významný šlechtic té doby - Závis z Falkenštejna (jeho příběh najde čtenář u data 13. ledna). A protože zmizel společný nepřítel, začala se domácí šlechta prát mezi sebou. Jak je u nás ostatně obvyklé. Mezi vzniklými opozičními stranami vypukla okamžitě domácí válka. Tobiáš po celou dobu Závišovy vlády pracoval na zákulisních jednáních proti němu. Hlavním spojencem mu při tom byl římský král Rudolf. Prostředkem k opětovnému získání moci se stala Rudolfova dcera Jitka, ze které učinili manželku Václavovu. A tak roku 1287 konečně přišla do Čech habsburská strana a Václava II. se brzy podařilo přesvědčit o nebezpečí, jež mu hrozí od Závise. Každý v zemi ihned pochopil, že Rudolf a Tobiáš jsou hlavními strůjci Závišova pádu. Proto se po jeho zajetí veškerý hněv Vítkovců obrátil hlavně proti Tobiášovi - Rudolf byl přece jenom postaven příliš vysoko. Jihočeští vladaři a jejich spojenci, hlavně Zdislav ze Šternberka a Zdislav z Třeboně, pustošili statky a dobývali města náležející právě pražskému biskupovi. Vyplenili Příbram s celým okolím, Týn nad Vltavou, Chýnov, Pelhřimov. Rovněž tak Český Brod a u samé Prahy Kyje, Dušníky a Chrášťany. Jaksi navíc padl bratr biskupa Tobiáše Čeněk z Kamenice do zajetí Vítka z Hluboké. Koncem roku 1289 byli sice již všichni unaveni, ale válka byla vedena dál. Konečně pomohl sám král římský Rudolf. Poslal do země vojsko a poradil, jak se zbavit Závise. Z historie je dostatečně známo, že Vítkovci byli přemoženi, Závis sťat a biskup Tobiáš dostal hojné náhrady za utrpěné škody. Zaplatili je, jak jinak, příbuzní nešťastného Závise. Tobiáš se ocitl opět na vrcholu, ale brzy musel ustoupit jiným královským rádcům, mladším, dravějším a hlavně bezohlednějším. V posledních letech svého života Tobiáš nevystupoval v politice do popředí vůbec. Zemřel v ústraní roku 1296.