Barbora, Jan (Damašský)
V občanském i církevním kalendáři má dnes svátek Barbora, ale také Bára, Baruška, Bárka, Barča, Barborka a Barbara. Původní význam tohoto jména Barborky asi nepotěší. Znamená, že ženě nosící toto jméno není nic „recht" a pořád jenom „brblá a breptá". Jinak je základem řecké slovo barbaros, což se překládá jako „cizinec" nebo „barbar". Řekové totiž cizincům nerozumě¬li a zdálo se jim, že ostatní jazyky neznějí pěkně a jsou breptavé a neznělé. Takže jsme se dostali opět k brblání.
Ať už je původ jména jakýkoliv, jisté je, že Barbora je stále více oblíbena. A to je dobře, protože je to jméno velmi pěkné. Málokterá světice má také tolik patronátů jako Barbora. Jen posuďte. Za svou si ji vzali horníci, sedláci, architekti, přidavači, pokrývači i zedníci, slévači zvonů, kováři, kameníci, tesaři, hrobníci, kloboučníci, kuchaři, řezníci, ale i děvčata, dělostřelci a zajatci. Vedle toho ochraňuje Barborka věže a pomáhá v nouzi. Spolu s Markétou a Kateřinou patří ke třem nejslavnějším pannám mučednicím.Její životopis je ovšem zcela překryt legendami, jako je tomu i u dalších pomocníků v nouzi. Ty říkají, že žila koncem 3. století v Níkomédii (dnes Izmit, Turecko) v rodině svého zámožného otce Dioskura. Byla to prý neobyčejně krásná dívka, navíc hýřila i důvtipem a moudrostí, což v tomto spojení nebývá až tak častým úkazem. Do jejího domu proudily davy mládenců, kteří jí přicházeli nabídnout svoji ruku, ale všem se dostalo košem. V době dospívání se totiž mladá dívka sblížila se skupinou křesťanů, kteří se ve městě ukrývali, a na námluvy neměla čas ani pomyšlení. V dlouhých rozhovorech s novými přáteli se Barbora utvrdila v tom, že křesťanství jí pomůže nalézt to, co dlouho hledá: cestu ke spasení duše, cestu k poznání. Když se však její otec dozvěděl, co jeho dcera činí, zle se na ni rozhněval a postavil u domu věž, do níž ji chtěl zavřít. Barbora přijala trest statečně a ke všemu otci oznámila, že se nechala pokřtít. To už pro něho bylo příliš velké sousto. Dovlekl dceru před místodržícího a sám ji udal. Pak už čekalo Barboru jenom utrpení a bolest. Po bičování i jiném strašlivém mučení ji nechal místodržící nakonec v roce 306 popravit. Katův meč vzal přitom do ruky ochotně Barbořin vlastní otec! Ten však dceru přežil jen o několik málo chvil, neboť do něho po popravě udeřil blesk. Barbořiny ostatky se dostaly kolem roku 1000 do dómu sv. Marka v Benátkách a odtud na ostrov Torcello před městem nad lagunami.Kolem svátku svaté Barbory se rozšířilo mnoho lidových zvyků. Nejznámější je asi uřezávání Barbořiných větviček, které o Vánocích vykvetou. Zajímavá je také hornická úcta k této světici. Podle legendy se totiž pod Barborou otevřela zem právě v okamžiku, když ji její otec chtěl odvést k místodržícímu - otcova nenávist ale byla silnější, než láskyplná náruč matky Země. Proti neštěstí a smrti v dolech zapalují horníci od pradávna pod zemí Barbořino světlo. Také mnoho umělců ztvárnilo tuto oblíbenou mučednici. Asi nejstarší její znázornění je v kostele S. Maria Antiqua v Římě, pochází zřejmě z roku 705. Ani my jsme nezůstali v barborské úctě pozadu, neboť se můžeme pochlubit takovým skvostem, jakým je chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.
V českém církevním kalendáři je dnes připomenut Jan Damašský. Přišel na svět kolem roku 650 v Damašku v Sýrii a jeho otec nebyl nikdo menší než ministr financí. Jan byl vychován v toleranci jak k arabské, tak i ke křesťanské kultuře. Již od mládí se připravoval na to, že se bude též zabývat financemi. Mezitím se však poměry v zemi přiostřily, křesťané se, sportovním žargonem řečeno, dostali do defenzivy, a Jan se svou rodinou vlast opustil. O několik roků později začal nový život spolu s jedním bratrem se uchýlil do kláštera Mař Saba blízko Jeruzaléma. Zdejší patriarcha Jan V. byl už předtím upozorněn na vzdělaného, hluboce věřícího mnicha a udělil mu kolem roku 700 kněžské svěcení. Z Jana se brzy stal uznávaný rádce. Vedle toho napsal mnohá teologická díla, dokonce skládal básně. Jan Damašský zemřel kolem roku 750 ve věku 100 let. Až do 12. století ukazovali řeholníci jeho hrob v klášteře Mař Saba. Pak byly je¬ho ostatky pravděpodobně přeneseny do Byzance. Papež Lev XIII. povýšil Jana roku 1890 na církevního učitele a jmenoval ho patronem studentů teologie z Východu.