Švýcarsko
Hlavní město: Bern
Rozloha: 41 285 km²
Počet obyvatel: 7 591 400
Státní zřízení: federativní republika (ofic. konfederace)
Měna: Švýcarský frank (CHF)
Charakteristika: úspěšní, dodržují zákony, nábožensky tolerantní
Co nemají příliš v oblibě: neznalost jazyků, neodostatek financí, nedochvilnost, emancipaci
Co mají rádi: referendum, fondue, lukostřelbu
Co je typické: čokoláda a sýry, hodinky, bankovnictví
Tradice a lukostřelba
Rodinný život se řídí tradicemi, každý region má svá specifika. Jsou regiony vysloveně konzervativní, kde matriarchální vztahy určují chod rodiny, například žena hlídá rodinný rozpočet. V oblasti vztahů manželských se v některých kantonech projevuje stále vliv puritanismu (býv. anglického protestantismu), například v názorech na rozvod. V Basileji může za nevěru dostat žena zákaz nového sňatku i na několik let. Nemanželský původ je stigmatem. Sňatek Švýcara s ženou jiné národnosti je vnímán stále jako poněkud nepatřičný.
Masově se provozuje po celé zemi jeden druh sportu: střelba z historických zbraní (kuše a luku). Národním hrdinou je Vilém Tell. To, že jeho existence nebyla historicky prokázána, Švýcarům zjevně nevadí.
Ženy v roli tradiční i emancipované
Politickým problémem současnosti je postavení žen (odlišnosti mezi jednotlivými kantony jsou však velké), hlavně jejich účast v pracovním procesu. Ženy většinou po svatbě v mnoha oblastech zůstávaly doma a věnovaly se východě dětí. Dnes chtějí chodit do zaměstnání a vybízejí muže, aby zčásti zastali jejich místo v domácnosti. Tento problém jde ještě dál, neboť i v zaměstnání narušují ženy tradiční mužská teritoria: například učitelem na střední škole měl být podle měřítek některých kantonů pouze muž, neboť může prý lépe zvládat mládež tohoto věku. ženy však dnes také chtějí učit na středních školách, muži se tomu brání. Možná, že Švýcaři uspořádají referendum...
Ženy získali volební právo až roku 1971.
Přesnost a důkladnost
"Být Švýcarem znamená dobře si počínat"
Pro Švýcary je důležité mít všechno správně zorganizované, přesnost a důkladnost jsou naprostou samozřejmostí. Obchody otvírají přesně ve stanovenou dobu, v práci se cení absolutní dochvilnost. Vztahy mezi lidmi jsou na náš vkus poněkud chladné, avšak korektní. Povinnost udržovat pořádek a stanovený řád platí pro všechny bez výjimky, pokud tak někdo nečiní, ostatní ho na to okamžitě (a se zadostiučiněním) upozorní.
Zvláštností Švýcarska je uspořádání vojska. Země zachovává neutralitu, místo vojska vojsko nahrazuje národní milice, která má 7000 vojáků z povolání a asi 20 000 branců. Ovšem vojenská služba je pro muže povinná od 20 do 50 let, 17 týdnů trvá pravidelný vojenský výcvik: v dalších letech následují další střelecké výcviky. Vše je opět důkladně organizováno a v případě potřeby postaví Švýcarsko do 24 hodin armádu o síle asi 630 000 lidí (v současnosti ovšem probíhá důkladná vojenská reforma).
Bankovnictví
Nejvýznamnějším rysem země je rozvinuté bankovnictví. Švýcaři sami se chlubí tím, že mají víc bank než zubních lékařů. Platí, čím starší je banka, tím je váženější. Dvacet pět nejstarších bank má privilegované postavení: pokud nevydají akcie, nemusí zveřejňovat roční účty.
Švýcarsko - země úspěchu
"Švýcarsko je dnes třetí až čtvrtá kapitálová mocnost světa, s velmi důležitým trhem akcií, obligací, cizích měn, finančních derivátů a zlata, s minimálně inflační měnou. Přitom má přibližně poloviční rozlohu (41 285 km²) a menší populaci (7 096 800 obyvatel) než Česká republika. V roce 1999 mělo Švýcarsko hrubý národní produkt 38 500 dolarů na osobu, což bylo třetí místo za Lucemburskem a Lichtenštejnskem. Pro srovnání: americký hrubý národní produkt na osobu činil v tomtéž roce 30 600 dolarů.
Švýcarsko před rokem 1847 bylo v hluboké společenské depresi. I přes negativní postoj tehdejších mocných států Francie, Rakouska a Pruska, prosadilo Švýcarsko po občanské válce dne 12. 9. 1848 novou ústavu, ale i další zákony. Švýcaři totiž začali tak, že vše staré zrušili a začali tvořit nové kvalitní zákony a následné právní reformy, včetně nové ústavy z 31. 1. 1874. Tyto zákony nastolily majetkové, sociální, bezpečnostní, osobní a jiné jistoty obyvatel Švýcarska, tj. vysoce kvalitní ústavní, trestní, správní, procesní, finanční, občanské, obchodní, pracovní a další právo, které i dnes patří k nejlepším na světě...
Je to vlastně know-how švýcarského úspěchu. Dnes je Švýcarsko díky této politice jednou ze zemí nejdůvěryhodnějších pro investice a vede dokonce před USA, Japonskem a Německem. Fakt, že se stalo jedním z ekonomických center současného světa, umožňuje vysokou životní úroveň obyvatelstva. Všichni obyvatelé Švýcarska se proto ztotožňují se svým státem, nemusejí k tomu být vůbec nuceni." (Vilém Vácha, 17. 2. 2001, Neviditelný pes)
Kantony, přímá demokracie a referendum
Švýcarská (Helvétská) konfederace je parlamentní republikou s kantonálním uspořádáním. Švýcarsko vzniklo jako stát dne 1. 8. 1291, kdy tři lesní kantony Schwyz, Uri a Unterwalden vytvořily věčný spolek (der ewige Bund) na obranu proti Habsburkům. Po kantonu a jeho hlavním městě Schwyz byl tento státní útvar pojmenován Švýcarsko. Od roku 1499 získalo samostatnost. Hlavním městem je od roku 1848 Bern, ale ekonomickým centrem země je Curych. Od roku 1715 země dodržuje neutralitu.
Dnešních 23 kantonů má statut samostatných států, tzn. že má např. každý kanton svojí vlastní ústavu. V čele všech kantonů je sedmičlenná spolková vláda, titulárním spolkovým prezidentem je předseda spolkové rady. Důraz je kladen na demokracii, v některých případech dokonce přímou. To znamená, že o záležitostech veřejných rozhoduje shromáždění všech občanů. Velký význam má referendum.
Benevolentní směs náboženství a jazyků
Z hlediska náboženského vyznání bylo benevolentní Švýcarsko už v minulosti zemí emigrantů všech náboženství. Obě velká náboženství zde trvale zakotvila. Ženevě se říká Řím protestantů, každý třetí člověk dnes žijící v Ženevě je cizinec, je zde 64 mezinárodních institucí. Podle statistik je ve Švýcarsku 49 % obyvatel římskokatolického vyznání, 48 protestantského, většinou kalvínského.
Švýcarsko je také zemí několika jazyků: 65 % obyvatel mluví německy, 18 % francouzsky, 12 % italsky a 1 % rétorománsky. Švýcaři ovládají v průměru 3 jazyky a totéž očekávají od svých obchodních partnerů.
Svátky
Svátky slaví Švýcaři - kromě svátků uznaných i u nás - podle kantonů, mnoho jich je církevních. Celošvýcarským svátkem je 1. 8. - Den založení Švýcarské konfederace, 28. 5. - Nanebevstoupení Páně a svatodušní svátky (červen). V tyto dny je většina obchodů, bank a kanceláří zavřená.
Jídla masitá a hutná
Jako se liší zvyklosti rodinné, liší se jednotlivé kantony i jídelníčkem. Ve svém celku je švýcarská kuchyně masitá a hutná. Vyjmenujme alespoň některé speciality: bernský talíř (Berner Platte) je zabijačkový talíř obložený fazolemi a kysaným zelím, v okolí Ženevy vepřové nožky v madeirské omáčce (Schweiristuss im Madeirsauce), na jihu Švýcarska se prodávají bochánky plněné masem (ravioli), basilejské buřty (Klöópfer)...
Švýcaři si potrpí na uzeniny, kvalitní sýry, světově proslulá je jejich čokoláda a víno. Švýcarskou specialitou jsou fondue: speciální sýr se taví nad stálým ohněm a višňovkou a vínem, do této směsi se pak namáčejí kousky chleba. Pojídání fondue je v určitém smyslu i společenskou událostí s ustálenými zvyky, např. ten, komu upadne kousek chleba do nádoby s fondue, musí společnosti zaplatit láhev vína, pokud se vám to stane doma, umyjete alespoň nádobí.
Fondueová etiketa
Při ústním nebo písemném pozvání je třeba zdůraznit, že jde o setkání při fondue. Stolování s fondue totiž vyžaduje určitý čas a pohodu. Hosty zveme raději na časný podvečer a na konzumaci včetně přípravy vyčleníme asi 2 hodiny.
Co je to fondue? Původně znamená tavit. Je tedy vyhrazeno původně tavenému pokrmu, převážně se sýrem. Fondue není nijak zvlášť pracné, dá se připravit za poměrně krátkou dobu. Přílohy si můžete nachystat předem, v den stolování připravíme už jen čerstvý salát.
Nejdůležitější je zahřívací zdroj uprostřed stolu, který musí odpovídat připravovanému druhu fondue. Na něm udržujeme fondue teplé po celou dobu stolování. Je praktické servírovat tento pokrm na kulatém stole, neboť kotlík s fondue stojí uprostřed stolu a je dobře přístupný všem hostům. Při prostírání bychom měli dbát na to, aby každý host měl kolem sebe dost volného místa. Pokud při fondue stoluje více než 6 osob, doporučuje se postavit na stůl 2 kotlíky, můžeme dokonce nabídnout hostům rozdílné fondue.
Prostírání na fondue vyžaduje prostorný stůl, neboť většinou servírujeme mnoho různých příloh, koření a polotovarů. Existují 3 základní druhy fondue: fritované (kousky masa, uzenin, zeleniny v tuku), vařené (drobné kousky masa, zeleniny, hub, korýšů, ryb i sýrů a do roztavené hmoty se pak namáčejí kousky chleba, banány, listy čekanky, ap.).
Jde o znovunalezený starý obyčej, kdy sedět pospolu kolem ohně nebo stolu a jíst polévku či kaši ze společné mísy bylo zcela běžné. Praktickým důvodem bývalo to, že jídelní příbory a soupravy byly vzácné a pro většinu lidí též cenově těžko dostupné. S postupující civilizací se na tento zvyk na našem kontinentě poněkud zapomnělo. Až do začátku našeho století, kdy se ve Švýcarsku zrodilo fondue. A v padesátých letech začal tento lahodný společenský pokrm své vítězné tažení světem.
Všem fondue je společný způsob přípravy přímo na stole a družná společnost.
Spropitné není nutné
V celém Švýcarsku platí zákonná přirážka za obsluhu 15 %, tak se připočítává k účtům v hotelech, restauracích i kavárnách. Proto není nutné dávat zvlášť spropitné, pokud nechcete vyjádřit mimořádnou spokojenost. Řidiči taxi očekávají spropitné ve výši 10-15 % jízdného, nosič v hotelu, který odnáší zavazadla do pokoje, dostává obvykle 1 frank za kufr, pokojská 2 franky denně. Jinak obecně platí Švýcarsko za drahou zemi. Jestliže v Paříži ukazuje cenový barometr 100, v Madridu 40, pak v Ženevě 140.
Doprava
Řídí se obecnými předpisy jako u nás. Při vjezdu do země je nutné zaplatit paušální poplatek za vjezd na švýcarské silnice, pak už se nikde neplatí. Není dovoleno stát na hlavní silnici, maximální rychlost je omezena (v obci 50 km/h, mimo obec 100 km/h, na dálnicích 140 km/h) a je třeba to respektovat. Pokuty jsou drahé a dopravní policie nekompromisní.
Klasická země cestovního ruchu
Švýcarsko bylo zakladatelskou zemí cestovního ruchu, dokonce část dopravní sítě zde byla vybudována pouze pro potřeby turistů. Do Švýcarska jezdí hlavně za zimními sporty, a to už více než sto let. Dvě třetiny země pokrývají Alpy, které jsou typické nejen strmými vrcholy svých hor (Matterhorn - 4 478 m, Jungfrau - 4 158 m), hlubokými kotlinami, ale i malebnými průsmyky. Nejznámější je průsmyk sv. Gottharda, jehož součástí je nejdelší silniční tunel na světě - 16 320 m (údaj z roku 1992). Hojně navštěvované je Jungfraujoch, nejvýše položené železniční nádraží v Evropě, postavené spolu s dalšími technickými vymoženostmi už v letech 1883-1912.
Přírodní scenérii Švýcarska dotvářejí hluboká údolí a dravé řeky. Pramení zde dvě významné řeky: Rýn a Rhôna. Jezera zabírají 5 % plochy země, o některá se musí Švýcaři dělit se svými sousedy (Bodamské, Ženevské). Na břehu Bodamského jezera leží Kostnice, kde byl roku 1415 upálen Mistr Jan Hus.
Ženeva je centrem světové zdravotnické organizace, množství památek přitahuje turisty bažící po poznání. Prastarým centrem hudebního a divadelního umění byl klášter Sankt Gallén.
Typickými produkty Švýcarska jsou sýry, hodinky a čokoláda.
Upálení Jana Husa
Roku 1412 válčil papež Jan XXIII. proti Ladislavovi Neapolskému. náklady na drahé válečné dobrodružství měli nést věřící z celé Evropy. Peníze chtěl získat prodejem odpustků. Ten to prodej se dál i v Čechách, kde ho podpořil sám král Václav IV. (určitá část vybraných peněz měla totiž skončit v jeho pokladně). Kupčení s odpustky však vyvolalo bouři a nevole a proti odpustkům vystoupil i mistr Jan Hus. Tím si proti sobě postavil panovníka, který nařizoval trestat každého, kdo by proti odpustkům pobuřoval lid.
Tento příkaz využili městští radní a po jednom pražském povstání zajali tři mladé tovaryše - Martina, Staška a Jana. Mistr Jan Hus se šel na radnici vyřídit jejich propuštění. Radní slíbili, že budou propuštěni, ale pak před zraky prostého lidu (budoucích husitů) Martina Staška a Jana popravili.
Jan Hus byl v klatbě (církevní trest za provinění proti církvi = vyloučení z pospolitosti věřících) a nad Prahou byl vyhlášen interdikt (církevní trest, kterým se zakazovaly všechny bohoslužebné úkony, udělování svátostí např.:pohřby, křty atd.). Jan Hus raději odešel z Prahy a kázal na hradech svých přátel - šlechticů. Nejdříve na Žatecku, na Kozím hrádku nedaleko Sezimova Ústí. Poté se přestěhoval do Sezimova Ústí a pak na hrad Krakovec.
V roce 1414 se Hus, přes mnohá varování, vypravil do Kostnice v Německu. Doufal, že před předními církevními vzdělanci uhájí své názory na reformu církve. Zanedlouho po příjezdu do Kostnice byl lstí zatčen a uvězněn i přes ochranný glejt od samotného krále Zikmunda Lucemburského.
V červnu 1415 bylo veřejné slyšení pro Jana Husa, kde falešnými důkazy koncil vystupoval proti Husovi. Výsledkem jednání bylo odsouzení Jana Husa na smrt upálením jako kacíře.
JAN HUS BYL 6. ČERVENCE 1415 UPÁLEN! Na 450 českých šlechticů opatřilo pečetí protestní listy proti Husovu upálení.
Hodinky
V druhé polovině 16. století prchali do Švýcarska francouzští hugenoti po dlouhém boji mezi svou církví a katolíky. Díky nim se ve Švýcarsku ujalo hodinářské řemeslo.
Se svými precizními nástroji a neocenitelnou zkušeností děděnou z otce na syna se usadili nejdříve v Ženevě a později v dalších oblastech kraje Jura, zvláště v Neuchatelu.
První společnosti zabývající se výrobou hodin vznikly na začátku 17. století v Ženevě. Způsobily převrat ve výrobě, která do té doby zahrnovala jen několik hodinářských dílen.
Na přelomu 18. a 19. století došlo k dalšímu důležitému kroku, když se podařilo zhotovit kvalitní nástroje k výrobě drobných součástek hodinového strojku. V té době se hodinářské umění stalo opravdovým průmyslem. Technický úspěch zvýhodnil zdejší manufaktury proti jejich soupeřům ve světě a vynesl Švýcarsko na vedoucí pozici v tomto oboru na více než sto let. Dodnes jsou slova „švýcarské hodinky“ a „přesnost“ považovány za synonyma.
Díky velkým ziskům z prodeje hodinek se udržel rozsáhlý výzkum a vývoj. Roku 1921 byla v Nuchatelu zřízena Švýcarská laboratoř pro hodinářský výzkum. Ve stejném městě bylo založeno Elektronické centrum pro výrobu hodin. (1962). O pět let později zde vznikly první hodinky systému quartz. Od objevu tohoto systému jsou však švýcarské hodinky na ústupu. Zdejší průmysl začal ztrácet svou vedoucí pozici v soutěži s Japonci. Hodinky quartz mají méně součástí a mhou být sestavovány mechanicky a rychle. Švýcaři museli hodinářský průmysl reorganizovat. V každém případě švýcarské hodinky tikají vesele dál a hodinářství je pořád důležitým zdrojem příjmů švýcarské ekonomiky.
Victorinox
V devatenáctém století zůstávalo Švýcarsko i nadále jednou z nejchudších zemí v Evropě. Nezaměstnanost přinutila mnoho Švýcarů k emigraci. Nožíř Karl Elsener, syn kloboučníka, chtěl najít cestu z této situaci tím, že vytvoří pracovní místa. Netoužil ale postavit továrnu, a proto založil Sdružení švýcarských nožířů, jehož členové z celého Švýcarska by úzce spolupracovali a vyráběli nože pro vojáky švýcarské armády. První dodávka nožů pro armádu se uskutečnila v roce 1891. Na zakázce se podílelo 25 členů sdružení, ale už po roce projekt ukončili, neboť jistá německá firma byla schopna vyrábět nože ve svém závodě v Solingenu za nižší náklady než skupina švýcarských řemeslníků pracujících vlastníma rukama. Vytrval pouze zakladatel, Karl Elsener, ale i ten přišel postupem času o všechny peníze. Na pomoc mu přišli příbuzní, kteří pozdrželi věřitele, čímž byl oddálen bankrot. Později, když se jeho „důstojnický nůž“ stal velkým úspěchem, Elsener dobrovolně splatil dluhy všem věřitelům i s plným úrokem. Když si uvědomíme, jaké podmínky tehdy panovaly, byl úmysl řemeslníka vybudovat továrnu s průmyslovou technologií dosti odvážným krokem, který vyžadoval snad až nadlidskou odhodlanost.
Vojenský nůž byl odolný avšak poměrně těžký. Karl Elsener proto vyvinul lehčí a elegantnější nůž pro důstojníky, a ten měl ještě více funkcí. Tento nový model kapesního nože jenom se dvěma pružinami pro šest čepelí pojmenoval “důstojnický a sportovní nůž” a 12. června 1897 si jej nechal patentovat.
Na rozdíl od vojenského nože se však „důstojnický nůž“ nestal součástí oficiálního vybavení armády. Proto také společnost Victorinox dává „důstojnický nůž“ do uvozovek. To ale nezabránilo jeho velkému úspěchu. Armádní důstojníci si nůž sami pořizovali v nožířských obchodech a tento všestranný kapesní nástroj se velmi brzy začal těšit všeobecné oblibě.
Čím dál více se o výrobek začali zajímat lidé v zahraničí. Po druhé světové válce posádkové prodejny armády, loďstva a letectva Spojených států prodaly velký počet „švýcarských důstojnických nožů“ americkým důstojníkům a vojákům.
Postupně byl praktický mnohostranný nástroj rozšířen o další užitečné funkce a došlo také ke zvýšení účinnosti jednotlivých funkcí. Dnes je „důstojnický nůž“ k dostání ve více než 100 různých provedeních a kombinací.
Sérii výrobků vévodí model Swiss Champ s 33 funkcemi. Skládá se z 64 součástí, váží pouhých 185 gramů a snadno se přizpůsobí tvaru ruky. Při jeho výrobě se musí vystřídat 450 různých kroků. Jak Muzeum moderního umění v New Yorku tak Státní muzeum užitého umění v Mnichově projevily o tento výrobek zájem a umístily jej do svých sbírek toho nejlepšího v oboru designu.
V Ilbachu se každý den vyrobí přibližně 34 000 „švýcarských důstojnických nožů“ (100 různých modelů), 38 000 jiných kusů kapesního náčiní (300 modelů) a také 30 000 nožů do domácnosti a kuchyně a či pro výkon nejrůznějších povolání. Devadesát procent výroby se vyváží do více než 100 zemí.
U jiných výrobců firma nakupuje doplňkové součásti jako například stolní náčiní, zvláštní kuchyňské náčiní, nůžky a náčiní na manikúru, a rozšiřuje s nimi prodejní program, dále také prodává hodinky a cestovní zavazadla.
Slavné osobnosti
Nejslavnější je bezesporu Vilém Tell známý z lidových pověstí ze středního Švýcarska. Druhou slavnou osobností je Jan Kalvín, francouzský reformátor. Zakotvil v Ženevě, která se díky němu stala už po roce 1541 hlavním městem evropských protestantů. Odmítal obřadnost bohoslužeb a zdůrazňoval předurčení (predestinaci).
Známým švýcarským spisovatelem je F. Dürrenmatt. Slavní malíři byli F. Hodler a P. Klee.
Sdílet
